Každý, opravdu každý z nás má své divnůstky, libůstky, specifika, návyky. To, co si neseme celý život a nikdy nám to nepřišlo zvláštní, protože je to naše přirozenost nebo hluboce zakořeněný osobní zvyk. Některé divnosti jsou roztomilé, jiné na zabití a samozřejmě ano, některé divnosti nejsou ani slučitelné s běžným životem. Ale my si tvoříme svůj vlastní svět a bublinu pro vlastní život. Každý z nás tak svou reakcí na divnost pomáhá stanovovat jakousi normu a normalitu. Uvažovali jste o tom někdy v rámci BDSM komunity?

Je vlastně jedno, čím jsme divní. Můžeme se cítit být velrybou a chtít partnera plácat mokrou ploutvičkou, nebo co já vím odmítat komunikovat po desáté večer jinak než gelfsky. Ale je to pro nás důležité, podstatné a právě tak se cítíme dobře. Bohužel jsme se ale postupně naučili, že okolí reaguje odmítavě, výsměchem, ignorováním, snahou nás měnit. Stálý (často stačí i pasivní) nátlak na změnu a nebo omezování/schovávání divností v mnohých z nás vytvořili naprosto neprůstřelné obranné mechanismy. Vlastně jsme si my sami vytvořili určitý způsob, jak se na danou věc vymlouvat, jak ji sdělovat, jak se za ni schovávat, abychom propluli nástrahami společenských konvencí a požadavků s co možná nejmenšími následky. Bohužel kvůli tomu vnímáme své divnosti jako něco, kvůli čemu máme život složitější a nikdo nás vlastně nechápe, stydíme se za ně, schováváme je a jen velmi neochotně je případně odhalujeme partnerovi. Přijali jsme, že jsme divní v tom negativním slova smyslu.

Bohudík (a nebo taky bohužel) je to jen o nás samotných. O tom, jak jsme srovnaní sami se sebou. (Což je, mimochodem, klišé, které k smrti nenávidím a skřípu teď zuby, když jsem ho sama použila.)

Samozřejmě je nenulová množina těch, kdo takovou divnost přijala jako klad, chlubí se s ní a dává ji na odiv. Je otázka, zda je to žádoucí, zda je to upřímné, zda to spíš nepřidělává ještě víc problémů, ale to je zase jiná debata. Mě jde hlavně o to, abychom si uvědomovali, že základem fungování v rámci BDSM komunity by měla být společenským minimem tolerance. Tedy snášení divností. Ale ideálem by měl být respekt.

Nejde jen o to, abyste bez keců strpěli, že vám někdo u spanku mňouká místo aby řekl, jak mu je. Podstatné je to respektovat, skutečně to přijmout a nastavit tak komunikaci a vztah s daným člověkem. Pokud „jen“ tolerujete (a i to je občas výkon, já vím) – a dál na zvíře mluvíte lidštinou, pokud tolerujete spankery, ale stále si stěžujete, že jsou hluční, pokud tolerujete exhibicionisty, ale přeci jen byste radši, aby to dělali někde jinde, nedá se mluvit o respektu. Nikdo po vás nechce, abyste se zapojovali a nikdo vás nemůže pasivně zneužívat ke svému uspokojení, ale pokud divnost spíše ignorujete a dál si jedete svou, nemusí to být úplně komfortní pro druhou stranu. Stejně jako vám nemusí být příjemné, když pak sami narazíte na nepochopení a odmítnutí sice tolerantní ale nerespektující. Je velký rozdíl mezi tím, zda například respektujete jakým rodem koho oslovovat, nebo zda řeknete „já toleruji, jak to máš, ale já to vnímám jinak a tak ti dál budu říkat Franto“.

Vyváženost toho, kde je hranice mezi potřebou tolerance od ostatních a tolerance vlastní je to, oč tu hrajeme. A znovu opakuji – opravdu není vaší povinností se stát součástí hry někoho jiného. Jen se snažím říct, že tolerování opravdu není pasivní přehlížení, mávnutí rukou, nebo pokrčení rameny s konstatováním: „No jo, on je prostě divnej, to neřeš.“ Možná právě upřímný zájem a „řešení“ ostatních mě přivedlo na to, že ten maličký posun od tolerance k respektu je neskutečně znát.

Poslední dobou jsem si všimla, kolik lidí se v mé společnosti chová svým způsobem jinak. Mluví se mnou otevřeněji a častěji nechávají projevit svou přirozenost. A diví se, jak dobře jim v mé společnosti je. Vlastně tím říkají, že jsou překvapení, že věci beru jak jsou bez nějakých předsudků/odsudků, bez potřeby hodnocení. Že mi nevadí pohladit zpocené tělo, protože prostě je do háje vedro a všichni se potíme a není proč se stydět. Že mi nevadí mňaukání a s úsměvem „kočku“ podrbu nebo taky odeženu, když nemám náladu – ale odháním kočku tak, jak bych odháněla tu skutečnou, ne člověka co si hraje na kočku. Rozesmála jsem skoro k slzám TV holčinu, za kterou jsem šla a řekla jí, jak úžasně tančí a skvěle se hýbe, že je krásná. Poslechla jsem si spoustu příběhů. Nesoudím, respektuji a konám tak, aby to bylo co nejvíce v souladu s divností.

Zajímavé je, že zatímco spousta divných lidí to ode mě přijímá a doslova hltá, zároveň mají tendence mě „chránit“ tím, že mi připomínají, že bych se měla chovat jinak. „To je neskutečný, co ty mu toleruješ.“ nebo „Já nechápu, že to s ním pořád hraješ, když víš, že…“ a nebo oblíbené „A ty nechceš mít NORMÁLNÍ vztah a někam to posouvat?“ a možná ještě oblíbenější „Ty si pořád vybíráš takový divný, tak se nediv, že…“ Uff. Vážně?!

Abych měla s divnými lidmi tak dobré vztahy, potřebuji od protistrany určitou dávku otevřenosti. Potřebuji informace. Jsem opravdu neskutečně zvědavá (a zvídavá) ženská. Baví mě si povídat, pochopit, najít si „vzorce“ v chování a nějak si zařadit, co člověka dělá šťastným, co je pro něj prioritou, nebo po čem touží. Empatií, povídáním, otázkami nebo prostě pozorováním toho, kdy se člověku rozzáří oči a upřímně se usměje a se pokouším nějakým způsobem naladit na to, kdo skutečně jste. Vrčení na cizince, míra reaktivity, rozdělení jídla na talíři, přijímání bolesti, nadšení z publika, averze na člověka, nebo naopak skrývané sympatie či preference. To všechno miluju, protože tohle všechno do mého světa patří stejně jako patří do mého světa „divní“ lidé.

Jenže pakárnu si každý dělá sám a tak se dostávám k jakémusi smutnému trendu na obou stranách barikády. Být unikátní totiž neznamená vždy být užitečný (psali někde na sítích). A já s tím souhlasím. Velmi striktně rozlišuji mezi divností v komunikaci, preferencích a mezi tím, že se někdo vymlouvá na to, že „to tak prostě má“ a chová se hrubě, ubližuje, nebo za to schovává vlastní sociální či sexuální nedostatky. Těžko se mi vysvětluje rozdíl, ale snad mě chápete. Prostě není výjimečný ten, kdo se neumí ovládat a schovává to za jakési individuální nastavení, které přece všichni musí chápat. Není v pořádku si svou divností vynucovat cokoliv a tlačit to na sílu. Pokud někdo má nutkavou potřebu všem cpát, že on prostě s lidma mluví jako hulvát, a všichni se s tím musí smířit a kdo ne, tak je debil…. Tak úplně jako nezapadne. Nezapadne ani ten, kdo nepochopí, že tu nejsme od toho, abychom nahrazovali terapii, abychom někoho stále bavili a o někoho se neustále starali. Divní lidé jsou v pořádku, pokud se snaží být funkční a zapadnout do prostředí dalších divných lidí. Divní lidé jsou na přesdržku, když si myslí, že přijdou prvně mezi nás, všichni si z nich sedneme na zadek a budeme skákat jak oni pískají. Je velmi snadné vycítit, kdo svou rozmazlenost, zhýčkanost, zhýralost nebo neschopnost schovává za divnost zcela záměrně (a ještě záměrněji mezi úchyly).

Já ani nevím, kde je ta hranice. Považuji za krásné a dojemné pozorovat interakci mezi divnými lidmi, kteří se respektují. Ale jsem naježená, když někdo automaticky očekává, že budu měnit své chování tak, aby mu to vyhovovalo. Možná to musí jen zapadnout, možná si sama lžu a jsem v tom totální pokrytec, který si vybírá, která divnost ano a která ne. A nebo možná je to právě o tom, kdo je srovnaný sám se sebou, skutečně JE sám sebou bez potřeby nějak si vynucovat (zejména pochvalné) reakce okolí. Nevím.

Co vím určitě je, jak výjimečný, vzácný (a často nedoceněný) je pak ten, kdo opravdu zvládá respektovat nás takové, jací jsme. Možná v našich divnostech vidí nějakou logiku, možná se mu líbí, možná je prostě jen chápe, a nebo, a teď pozor, ji upřímně a bezelstně respektuje, protože je pro něj přirozené respektovat nás a celou naši osobnost. Není potřeba něco měnit, není potřeba proti tomu bojovat. A není ani potřeba to ignorovat a s povzdechem „Co chceš, vždyť je to velryba, dyť ji znáš…“ se tvářit, že je to nepodstatná věc, kterou je lepší přehlížet. Ne, ty divnosti jsou krásné, mají svůj smysl a jsou pro každého z nás důležité.

Já sama jsem divná, já sama vím, jak složité je najít člověka, který mě nesere a zároveň mě vydýchává. A ani to není přesné. Jak těžké je najít člověka, který nepotřebuje nic vydýchávat, protože mě respektuje se všemi mými divnostmi, labilitou, šíleností, klučičím uvažováním a obezitou. Člověka, který skutečně respektuje, kdo doopravdy jsem, aniž by si do mě něco projektoval.

Právě proto miluju divné lidi. A pevně věřím, že ti báječní a výjimeční lidé, kteří nás a naše divnosti respektují, si zaslouží, abychom je milovali ještě o fous víc…

 

 

 

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.