V první řadě je třeba napsat, že neexistuje žádné správné BDSM. Je spousta možností, jak věci prožívat, ke komu je cítit a nebo naopak necítit, nebo mít zcela jinou motivaci proč zrovna děláte to, co děláte. Na svých přednáškách a workshopech se snažím lidem vysvětlit, že je důležité najít při práci se subjektem „klíčovou emoci“. Nejsou pak emoce vlastně jen taková předehra k hlubším citům? Hrát si s emocemi, je mnohem jednodušší, než si hrát s city. A tahle hranice je občas kurva tenká.

To máte jako se sexem. Můžete mít nezávaznou jednorázovku, můžete mít zcela přátelský vztah s benefity, můžete se zamilovat a na první sex čekat několik měsíců. Můžete být věrní, nevěrní, mít otevřený nebo polyamorní vztah. Můžete mít prostě cokoliv, v čem se cítíte dobře. A v rámci BDSM je to, alespoň si to myslím, celkem podobné, jen je to prostě ještě trochu složitější.

V první řadě jde o to, že BDSM má minimálně o dva aspekty navíc. Běžně řešíte sex a city. Teď řešíte ještě D/s a SM (obecně, já vím, že by to šlo ještě rozšířit o další věci). Takže tu máte člověka, který vás přitahuje, a se kterým chcete něco páchat. „Sex“ a SM tedy funguje. To bych použila jako výchozí bod, protože rozebírat situace, kdy jste zamilovaní a nefunguje sex, můžeme zase jindy.

Dokud nejste citově zaangažovaní, tak se podle mě může celkem snadno stát, že v rámci hry si prohodíte role, budete si dělat dobře, nebudete řešit, kdo je nahoře nebo dole (doslova i přeneseně). Prostě je to o fyzickém kontaktu, který chcete a vztahy jsou pak jednoduché, přátelské. Rozchody bezproblémové, bez zášti a vyčítání. Jednu noc můžete usínat v náručí, ráno si donést kávu a hodiny se líbat, a příští noc si vyprávíte, jaké to bylo s někým jiným, aniž byste jeden nebo druhý měli problém. Svět by byl krásný, kdybychom neměli city. Jenže my je máme.

A tady se začíná vše komplikovat. Kolikrát vám už brečela kamarádka na rameni, že se zamilovala a on její city neopětuje? Kolikrát jste proklínali chlapa za to, že vám začal nosit kytky a najednou vám přestane imponovat, protože z nedostupné rajcovní výzvy je zamilované štěně? Kolikrát jste řešili, že se vám rozpadla parta, protože si někdo z vašich přátel začal dělat zálusk na vaši kamarádku a pak to neustál? Nebo začal žárlit? City prostě všechno strašně komplikují. A zároveň to dělají tak výjimečným, když jsou vzájemné! Protože až když si kluk najde svou princeznu, a slečna objeví muže svých snů, začínají se dít skutečné zázraky. Jemu se podlomí kolena, protože mu dojde, že těch pár dní, co se neviděli, čekal právě a jen na to, že ji uvidí se smát. A jí se rozzáří oči, když ji pohladí po vlasech. Ona zasněně vzdychne, když při uvítacím objetí ucítí jeho tu typickou vůni, a on sám sebe překvapí, když ji místo okukování prádla narovná ramínko od halenky.

Zázraky se dějí na poli D/s celkem podobně, jen to asi běžnému čtenáři nepřijde až tak sladké. První škrcení, první výprask… Pocit propojení a plné důvěry, odevzdání se a poslušnosti při nasazení obojku, slzy z bolesti, podlitiny, které sledujete týden v zrcadle a modlíte se, aby nikdy nezmizely. Ale také pocit absolutní kontroly nad člověkem, kterého obdivujete, možnost chránit ho (někdy před ním samotným) a vědomí, že jste to právě jen a jen vy, kdo ho dokáže udělat šťastným… No dobře, zní to stejně sladce.

Tohle je citová rovina D/s vztahů, tohle je to spojení, tohle je důvod, proč je D/s pro spoustu lidí mnohem víc než běžný vztah a zároveň důvod, proč tak moc bolí, když to nevyjde, nebo není opětováno. Samozřejmě můžete namítnout, že spousta lidí má BDSM jako hru. A já to nepopírám, protože role-play v rámci D/s rozhodně je validní argument. Jenže o tom tenhle text a celá úvaha není.

Provázanost D/s roviny s nějakou formou citů je tak jasná, že by ji člověk bral za samozřejmost. Skoro by se zdálo, že na světě se nemůže stát nic horšího, než že dostanete (někdy ne zrovna pomyslnou) facku a prostě to nevyjde. Šukáte, hrajete si, zamilováváte se, věříte, doufáte. Podvádí vás, lžou vám, neopětují vaše city (ať jsou jakékoliv), zradí vás, a vaše sny i celý život roztrhají na kusy. Dvě strany stejné mince, které všichni známe. Jednorožci zvracející duhu patří na hrnečky náctiletých slečen, ne do života dospělých lidí.

Jste prázdní, vyčerpaní, zklamaní. Zranitelní. Nebo prostě „divní“. Je úplně jedno, proč nejste schopni/ochotni se citově angažovat. Nebo si to myslíte. Jdete do akcí bez citů, někdy dost pijete, a po nocích děláte, jak naplno žijete, protože sami nejste schopni spát. City nahrazuje intenzivní fyzický kontakt. A zase – znáte to všichni. Mluvím o nutkavé potřebě zlomených lidí šukat kde co, mluvím o tom, jak si slečny na srazech nechají naložit od kohokoliv, kdo ještě nepochopil, že jejich vnitřní utrpení žádná fyzická bolest nevyléčí. Bez citů jdete do věcí po hlavě, a dost možná se dostanete do stádia, kdy jedinou emocí zůstává touha vůbec něco cítit. Adrenalin vám přináší alespoň nějaké uspokojení, a tak se stává vaší drogou.

A teď uvažuji, že je to ta lepší varianta. Ono je také dost dobře možné, že vypnete emoce spolu s chutí žít. Vaší klíčovou emocí zůstane pocit osamění a úplné izolace. Bojíte se jít mezi přátele, bojíte se jít na akce, kde jste dřív byli jako doma. Všichni lidé vám připadají na míle vzdálení a i když se zvládnete usmívat a zapojovat do akcí, které se kolem vás přihodí, stále necítíte nic jiného než frustraci z vlastní prázdnoty.

Takových lidí jsou (nejen) akce plné. A u každého jednoho z nich dřív nebo (o hodně) později přijde okamžik, kdy škodolibost vesmíru zafunguje a do cesty jim postaví novou výzvu. Člověka, který by možná stál za to, aby něco cítili. A věřte mi, že poslední, co vás naplno zahltí, než ztratíte kontroly a city se naplno projeví, je strach a zmatek. Letmá myšlenka, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře.