Základem fungování BDSM komunity je jakýsi domnělý pocit bezpečí a otevřenosti. Člověk, který prvně přijde na nějakou akci, nebo prostě jen tak okouknout prostředí bývá zpravidla unesený přátelskou atmosférou, kde může mluvit a konat. Kde ho nikdo neodsoudí a kde se konečně cítí být mezi svými.

Představme si takovou slečnu, která by ráda dostala na zadek. Sní o tom, že ji unesou piráti, svážou, znásilní (ale jen tak něžně, romanticky), třeba jako to bylo v Angelice. Sní o tom, že ji unese krásný mužný lupič, a ona mu bude vydána na milost či nemilost. Stydí se za to. Zatímco ona by si přála toho drsňáka s něžným srdcem, klučíci jejího věku jí neohrabaně posílají tweety.

A pak přijde do klubu. Objeví svět, kde stačí dát si dvojku na baru a počkat, než si jí někdo všimne. Pokaždé si jí někdo všimne. A všimnou si jí také ostatní slečny. Třeba ne tak hezké. Nebo trochu méně úspěšné. A tady může začít malá noční můra.

Naše společnost je tak otevřená, že se z ní pomalu vytrácí takt, slušnost a ohledy. Naopak mají prostor rádoby vtipné průpovídky, vtípky drsnějšího kalibru a v podstatě taková malá šikana vtipem. A tak se dříve či později ustálí průpovídka, vtípek, který sice půlka lidí opakuje s mylným dojmem, že byl míněn v dobrém a naše hlavní hrdinka přestává do klubu chodit, sedává stranou a je zklamaná.

Stejně tak je zklamaná jiná slečna. Ta, která nesní o dnes běžném poutání či naplácání na zadeček. Ale ta, která sní třeba o tom, jí muž močí do obličeje nebo si z ní dělá toaletní potřebu. Představme si tu samou, nadšenou krásnou mladou slečnu, kterou jste si představili na začátku. Tentokráte ale s jinými tužbami. Co myslíte? Stačí i jí jen tak v klidu počkat na jednu z tuctových narážek?

A teď si, přátelé moji, vzpomeňte, kolikrát jste v rámci „vtipů“ uráželi lidi, kteří to nemají jako vy. Kolikrát jste někoho odsoudili a hned v začátku jste zabili jakoukoliv chuť se vám otevřeně s něčím svěřit. Kolikrát jste sami sklouzli k dogmatům, kterými vyhraňujete to „lepší BDSM“ a „horší BDSM“. Je pěkné dělat jedno, je odporné dělat druhé. A tak o tom druhém „žertujeme“.

Jak velkou má asi tahle slečna chuť říct „ale mě se to líbí a myslela jsem si, že tady mě nikdo nebude odsuzovat“ po tom, co si hned v úvodu vyslechne další z řady (pro ni jistě velmi zraňujících) vtípků?

Pamatuji si, že kdysi (to většina z vás asi nepamatuje) bylo na lide.cz chatu zakázáno nepřístojně vtipkovat na téma místnosti. Jako příklad byl v pravidle uveden „vtip“ o koních do salámu v chatovací místnosti „koně jsou můj život“. Nebo tak něco.

Jsem daleka toho, aby byl humor zakázán či omezen. Jen si tak říkám, zda se přeci jen neusadilo i v BDSM komunitě takové to „lepšo-úchyláctví“. Nejsou lepší či horší praktiky. Není lepší či horší přístup. Je skvělé, když někdo umí nadchnout pro ten svůj, prožívat ho, vyprávět o něm, ideálně i vysvětlit, proč je tento přístup či tato praktika báječná. Jen by bylo fajn neočekávat, že to vaše protistrana má stejně.

Vtipům se člověk jen těžko brání. A pokud vtip zesměšňuje něco, co milujeme nebo co je pro nás citlivé, jen velmi těžko se lze ozvat. Vždy nakonec budeme ti, kdo jsou přecitlivělí, kdo reagují nepřiměřeně, protože „to byla sranda, ne asi?!“.

A tak naše slečna odchází i se svým tajemstvím a pocitem, že přeci jen dělá něco špatného. A je dost možné, že se tak dostane do nějaké té tajné konverzace soukromé. S někým, kdo nechce být viděn veřejně. Možná pro stejné tajemství a stejnou „přecitlivělost“. A možná proto, že on není mladá dívka, která chce být otevřená.

Zkuste vnímat, zda se lidé vašim vtípkům smějí. Zkuste uvažovat, zda jsou vaše vtípky vítány.

Komentáře (4)

  1. Carlos

    Odpovědět

    Vážená Tabron,
    velice trefně napsané a pravdivé. Nabídl bych svůj příběh….. Nejsem rozhodně přecitlivělá slečínka, ale mám podobné pocity z některých lidí, kteří mají/měli v Aťasu asi vyšší společenský rating. Prostě tam chodí třeba 20 let a asi(?) mají pocit, že pro ně je vše dovoleno. A bohužel, nejen agrese humorem, ale i přímý ofenzivní přístup, jehož příčiny mi nejsou dodnes známy. Já tam přišel a chodil s otevřeným srdcem a pocitem, že jsem konečně mezi svými. Jako bývalý příslušník SKPV PČR, nejsem příliš zvyklý si nechávat věci líbit, takže se časem rozhořely sice přísně tutlané, nicméně zcela otevřené konflikty. No prosím, každý se nemusí s každým…… Jenže pak nastoupila druhá fáze a to pomluvy. A zkrátka mě začali odsuzovat i lidé, s kterými jsem se třeba nikdy nebavil a vůbec nic o mě nevědí. Přitom pravidla klubu ani zákony ČR jsem nikdy neporušil, s Nenufer, Vaškem, usměvavou Ate Eris vycházel dobře, s Buldozerem si krásně popovídal o zbraních a taktice malých týmů, ale vztahy s většinou členů klubu začaly časem tak skřípat, že jsem si musel dát na rok pauzu. Jako kdybych pak už nešel do prostředí, kde je relax, pohoda, kamarádi, občas třeba akce, ale do ostrého zásahu, kde si člověk musí neustále krýt záda. Už se to pak rozrostlo do komických konspiračních teorií, že jsem fízl, který tam chodí na lidi sbírat informace. Za mě neuvěřitelné, kde se stala chyba ? Otrávilo mi to mírou dosti značnou i BDSM jako takové, můj celoživotní sen. No, nicméně jsem žádný boj nikdy nevzdal a chtěl bych to zkusit po roce ještě jednou. Řekněme takový nový začátek. Ale kladu si otázku zda to má ještě cenu. „Rozhřešení“ mi asi nedáš, ale pod povrchem se někdy dějí až takovéhle věci. Jestli někdo proti mě něco měl, proč mi to nikdy neřekl do očí a konkrétně ? Konstruktivní kritice jsem naprosto otevřený a beru jí jako způsob jak se zlepšit, poučit, pokud ovšem nepramení třeba z paranoidní psychózy a vize věcí, které se nikdy nestaly. No, uvidíme……

  2. Odpovědět

    Ano, existují špatné vtipy, ale podstata problému je jinde. V tom, že daná osoba není vyrovnána sama se sebou. Černocha i šachistu může „sestřelit“ vtip zaměřený na ně, ale stejně tak se mu mohou zasmát. A rozdíl je často v tom, jak jsou se sebou „v pohodě“.

    • Tabron

      Odpovědět

      Ale tohle není klasické prostředí, kde by bylo možné předpokládat, že jsou všichni děsně v pohodě. Je tu spousta lidí, kteří čelí poprvé v životě coming outu, kteří se se svou sexualitou teprve seznamují a prostě potřebují více podpory a ohleduplnosti.

  3. Odpovědět

    Milá Tabron. Jsem Ti upřímně vděčný za to, žes napsala tenhle článek. Je to přesně, jak píšeš. Někdy je problém v tom, že člověk dělá blbé věci, akorát to sám na sobě nevidí. Já tedy hodně přemýšlím o svém životě a o životě vůbec. I přesto dělám spoustu špatných věcí, aniž bych si to úplně uvědomoval a byl schopen to vidět v širším kontextu. Já jsem přeci v pohodě. Já si přece dělám srandu sám ze sebe, dělám to dost často. A to je přeci v pohodě. Když si dělá někdo srandu ze mně, tak se tomu zasmějeme a jde se dál… Tak by asi běžný člověk běžně sebekriticky popsal své vlastní nastavení. A v tom duchu nechápe, proč (a jak) by něco takového mohlo někomu nějak ubližovat? Proč by mu to mohlo vadit? Vždyť je to přeci jenom sranda… No a v tomhle jsem já sám žil po desetiletí. Takhle v pohodě… Ano. Když sem po létech nabyl dojmu, že se ode mě mnozí „kamarádi“ jaksi odvracejí, nebyl jsem vůbec schopný pochopit jako proč, když jsem takový veselý chlapík..?? Trvalo mi roky, než jsem to začínal trochu chápat. A právě Tvůj článek mě svým způsobem potěšil. Spoustu věcí na sobě (stejně jako většina lidí) nevidím. Jsem tak nastavený, jsem tak zvyklý, je mi v tom relativně dobře, je to setrvalý stav. Až do té doby, než mi někdo (nebo něco) nastaví ZRCADLO. Ať je to můj bývalý protivný kolega v bývalé práci, ať je to článek od Tabron o agresi humorem. Člověk najednou najde takovou zkratku k lepší verzi sama sebe. Pochopí konečně spoustu věcí, o kterých sem tam přemýšlel. Pochopí, že se často choval jak idiot a diví se, jak to s ním ti lidé mohli vůbec tak dlouho vydržet.. A pochopí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Já jsem nakonec vděčný i za setkání s tím mým protivným kolegou. Částečně se ještě teď stydím sám za sebe, za to, že jsem se dříve občas choval jako on. Ale především – jsem upřímně vděčný. Protože taky víme, že nic se neděje náhodou. I když tomu v ten okamžik zrovna vůbec nerozumíme… Proto ještě jednou díky, Tabron, přeji Ti hodně dobrých přátel, hodně návštěvníků Tvých stránek a Tvých akcí. A taky přeju nám všem co nejvíc zrcadel, co nejvíc zvědomění a co nejlepší život! 😉

    PS: A přeji hlavně „druhé straně“, aby nebrali věci tolik vážně a příliš osobně. Aby si byli sami v sobě schopní pojmenovat, co přesně se jim nelíbí, a především sílu a odhodlání k tomu, aby se aspoň zkusili ozvat, upozornit na to, že je někde chyba, dát zpětnou vazbu. A především jim přeji, aby byli vyslyšeni, aby byli pochopeni, a abychom se všichni dostávali do čím dál větší pohody, čím dál lepšího rozpoložení, A taky svobody a autenticity.

    v sobě našli sílu ujasnit si své pocity, co přesně ji

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *