Menu

STOPKA je na nic. Občas.

28. 10. 2020 - Bezpečnost, K zamyšlení, Základy

Obecně je dostupných informací o stopce a jejím významu pro bezpečnost v rámci BDSM sepsáno hodně. Méně už je článků, které názorně a polopaticky upozorňují na fakt, že stopka prostě není a nikdy nebude zárukou bezpečnosti jen tak sama o sobě. Existuje totiž několik typických situací, kdy subjekt stopku nepoužije. 

Základy, na které není radno zapomínat

Stopka je slovo, posunek nebo signál, který může kterákoliv ze zúčastněných osob kdykoliv použít k přerušení konaných aktivit. Slovo „kterákoliv“ je důležité. Stopka je často spojována s možností „spodku“ (subjektu, který je v podřízené či přijímací roli) přerušit to, co je mu nepříjemné a je to za hranou domluveného nebo momentálně akceptovatelného. Stopku ale může (a občas by opravdu měl) samozřejmě použít z jakýchkoliv důvodů také top (aktiv). 

Stopka je sice překladem z anglického „safe word“ obvykle považována za slovo, ale pro situace, kdy subjekt není schopen mluvit se užívají gesta, posunky, či signály. Příkladem může být klasické plácání rukou podobné gestu „vzdávám se“ v bojových sportech, používání akustických signálů jako pískání, zvoneček nebo třeba upuštění předmětu, který subjekt drží v ruce, na zem. 

Stopka se nezřídka používá jako dvoufázová, nebo také jako semafor. V takovém případě jde o dvě slova či signály, které mají odlišný význam. První, měkká stopka nebo také oranžová při používání symboliky semaforu, znamená něco jako „zpomal“, „dávej pozor“ nebo „potřebuji pauzu“. Stopka tvrdá, červená na semaforu, pak znamená okamžité přerušení aktivit. 

Také je třeba připomenout, že na většině větších BDSM akcí a srazů konaných v České republice stále platí tzv. obecná stopka. Viz text Pravidla akcí podle Tabron.

Proč je to vše občas k prdu

Láska je silnější než rozum nebo bolest

V případě, že subjektem je submisivní osoba, žena, nebo nezkušený člověk, je velmi typickým důvodem zásadní nepochopení vlivu lásky. Já vím, zní to příšerně, ale vydržte, vysvětlím. 

Pro submisivního jedince je často vrcholem celého hraní pocit, že svůj protějšek potěší, že mu udělá radost. Přidejte k tomu fakt, že submisivních mužů je výrazně méně a musí se opravdu snažit, aby se jim některá dáma (a bohužel i koště hrající si na domínu) věnovala. Přidejte k tomu zamilovanost mladé dvacetileté slečny do staršího a výrazně zkušenějšího, nedej Bože zadaného muže. Přidejte si nižší sebevědomí, které často submisivní jedince provází. Přidejte si touhu zavděčit se, vydržet a přestát něco pro milovanou osobu. Už víte kam mířím?

Když ve vanilkovém vztahu chlap souhlasí, že půjde na romantický film, může to dělat prostě proto, aby si večer užil. Když žena se skřípěním zubů uklízí ponožky rozházené po obýváku, dělá to s vidinou klidného soužití. A jsou to běžné a zcela nevinné ústupky z vlastní komfortní zóny. Prostě tak nějak všichni víme, že jsou věci, které je třeba přetrpět, aby náš vztah fungoval. Aby náš partner nepřišel o svou přirozenost. Aby nás miloval. 

A teď se vraťme k našemu subjektu. Bojuje s pocity, že si vás nezaslouží, bojuje s tím, že není dost sexy, mladý, vzdělaný, že nevydrží výprask, že není dost ohebný do nějakého úvazu. A jeho polovička mu říká něco jako „buď hodná holčička a hezky drž“. A ona přece chce být tou hodnou holčičkou víc než cokoliv jiného! A proto drží. Drží i dávno po tom, co si uvědomila, že jí to nevzrušuje, nic nepřináší, vadí, že je to daleko za hranicí stopky. 

Vážně si myslíte, že ji použije? 

A teď zajdeme ještě dál. Když se následně s tímto problémem svěří, je obvyklou a častou reakcí něco jako „tak proč to nestopla“ nebo „nestopla to, tak to bylo v pořádku“. Je to složité, těžké a snadno zneužitelné? Ano. Ale je to v pořádku? Top jedinec je vždy tak trochu manipulátor, ale je velké téma, zda je tato manipulace ještě v zóně konsensuálního souhlasu. 

Mě v tuto chvíli bude stačit, když čtenáři vezmou jako fakt, že existuje situace, kdy pro vás člověk opravdu fyzicky trpí nebo psychicky strádá z lásky a nebýt lásky, nikdy by s danou věcí nesouhlasil. Jak bude vzpomínky na vás vnímat, až láska pomine? Jak naloží s fotkami následků? 

Stopka a hluboký prožitek

Nesnáším anglické výrazy. Ale bohužel se už celkem zažily a stav, kdy se subjekt propadne tak hluboko do svého prožitku je obecně znám jako „sub space“. Já ho používat nadále nebudu, ale ať víme, o čem je řeč. Stav hlubokého prožitku, který nastává při emočně vypjatých, extrémní či dlouhých aktivitách, nebo prostě proto, že si to subjekt fakt užívá. 

Proč je hluboký prožitek nebezpečný v kombinaci se stopkou? Už jsem to výše zmínila, ale top jedinci mají tak trochu tendence spoléhat na jakousi brzdu a kontrolu ze strany subjektu. Tím myslím, že pokud si nejsou jisti, často věří, že kdyby nebylo něco v pořádku, tak přece subjekt akci stopne. „Bylo to v pořádku, vždyť nepoužil/a stopku.“. 

A teď nastává trochu problém, protože kdo to nezažil, ten to nepochopí. Zkuste mi prosím vy, kteří jste to nikdy neprožili (ať už ze strany aktivního či pasivního jedince), věřit. A já to zkusím co nejlépe popsat. 

Během BDSM zážitku se subjekt jakoby propadá hlouběji a hlouběji do stavu, kdy přijímá. Když je hraní na začátku, tak člověk plně reaguje, komunikuje a zažívaná situace je vnímána racionálně. Subjekt se směje, má drzé poznámky. Známe to všichni. Zamotá se vám lano, a ti drzouni vám se vám gebí a pokaždé, když vám něco nervozitou vypadne z ruky si připadají vtipní, když zahlásí „Spadlo ti to, Máchale. Asi vítr!“ Je zjevné, že subjekt je schopen rozlišovat, rozhodovat se.

S první bolestí, omezením dechu, nebo psychickém nátlaku tělo vyplaví hormony a zbystří se smysly. Subjekt přestává být ukecaný, mračí se, zatíná zuby i svaly ve snaze vyrovnat se co nejlépe s „nepříjemnou“ nebo skutečně nepříjemnou situací. Stále vnímá své tělo jako celek, vnímá bolest jednotlivě (rozliší od sebe údery, vnímá jednotlivé části úvazu…), vnímá a je schopen reagovat na okolí. 

Jenže hormony a fyziologie těla pracují dál. Tělo spálilo rychlé cukry, vyplavuje další hormony, protože první dávka už nestačí a bolest stále trvá. Subjekt přestává vnímat okolí. Smysly jsou zaplavené jedinou informací a vjemem. Dech a bolest. Stále dokola. Nadechni se, zpracuj a přijmi další bolest. Tělu dochází energie a možnosti, co s tím udělat. Všechny vjemy se slévají do jediného, už není poznat, kde začíná a končí úder, která část úvazu tlačí. Hormonů je v těle tolik, že začíná bušit srdce, a zastavuje se dech. Subjekt vlastně přestává ovládat své reakce, často se buď kompletně uvolní nebo naopak stáhne do slabé svalové křeče a jakoby zatne celé tělo. Třese se. Potí se. 

V tomto stavu se u masochistů obvykle dostaví silný orgasmus. Odevzdání se a prožitek bolesti je tak intenzivní, že už nejde vydržet déle. Přirovnala bych to k orgasmu během sexu. Je to těch pár posledních sekund, kdy víte, že vyvrcholíte, už už už to tu je, a v daný okamžik do vás partner může bušit jak chce, stisknout vás jak chce, přidusit vás nebo udělat prakticky cokoliv a vám je to jedno. Jediné co dokážete cítit je vlna prožitku, která vás pohlcuje. 

Subjekt v tomto rozpoložení nemá několik sekund. Může to trvat desítky minut. A celou dobu není schopen vůbec vnímat, zda je to, co děláte, ještě přijatelné. V tomto rozpoložení není schopen psychicky a dost často vzhledem k úplnému vyčerpání ani fyzicky stopku použít. A hlavně. On ji použít nechce! Subjekt by se nechal rozkrájet na kostičky, pokud by to dokázalo zajistit ještě chvíli toho stavu. 

Další fází je už jen to, že vás tělo vypne. Omdlíte. 

Po divokém sexu vám zůstane pár modřin, odřenin nebo spálenin od koberce. Ale nic, co by nespravila pizza a trocha pití. Po prožití hlubokého propadu během BDSM aktivit je subjekt absolutně vyčerpán. Může se třást, má žízeň, potřebuje rychlou energii, ale není schopen jíst, může plakat, smát se. Prožívá intenzivní pocit „ztracenosti“ a jakéhosi vykolejení. Snadno se může stát, že si postupně uvědomí, že to, co se dělo bylo daleko za hranou. Sám pak nerozumí a nechápe, proč to vlastně nezastavil. 

Když to shrnu do pár vět

Pokud se aktiv spoléhá na to, že nemusí nic hlídat, protože ten druhý to přece včas stopne, tak je blázen. Existují stavy, kdy protějšek nechce, nemůže nebo cíleně nepoužije stopku a platí pak dva základní fakty: pomyslná právní odpovědnost padá vždy na hlavu aktiva a i přes to, že fyzické následky si ponese vždy pasiv, psychika pracuje na obou stranách. 

Buďte na sebe opatrní, používejte hlavu, a když se něco stane, nepodceňte následnou péči.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *