Menu

Foodfetish na Sluneční Tvrzi

1. 1. 2009 - Vše o srazech

Pokud někdo z vás to D ve slově foodfetish považuje za chybu, zklamu ho. Toto není aspirace na dalších 25 ran rákoskou. Je to prosté konstatování o průběhu víkendového srazu s názvem „Rožnění“.

Ani tentokrát se cesta neobešla bez zajímavého zážitku. Po týdnu stráveném u otce jsem se těšila na každý úsměv, na každého, kdo mi bude příjemnou společností. Ve vlaku mi byla společností knížka. Když jsem vystoupila na Mezihoří, společnost mi dělal lehký větřík, večerní sluníčko a vlastní myšlenky.

Probralo mě brždění auta za mnou. Napůl jsem očekávala někoho z účastníků, ale místo toho se na mě usmíval silnější opálený muž. Knírek, šedivějící vlasy a oči, ve kterých se odrážel úsměv.

„Prosím vás, jedu správně na Bouzov?“ optal se.

„Já nejsem místní, ale myslím, že ano.“ a pomocí gest jsem ze sebe vysoukala, jak se dostat na křižovatku a kudy dál.

„A vy jdete tím směrem? Nemůžu vás hodit? Pojďte!“

Zaváhala jsem jen chvíli. Normálně bych to neudělala, vlastně nevím, čím to bylo, že jsem s úsměvem přijala. Každopádně se pán pochlubil, že jede ze Štítu z ryb. Musela jsem se smát. Vždyť na Štítě jsem strávila s přítelem celé jedno léto! Povídali jsme si jen chvilku: návnady, úlovky, porybný… A už jsem byla místě.

Vždy mě povzbudí, když potkám někoho takového. Navíc jsem dorazila mezi prvními a tak si tentokrát užila příjezdy účastníků hezky od začátku.

Tento sraz byl spíše malý. Ale správně se říká: „Nezáleží na kvantitě ale na kvalitě.“ Ono je totiž úplně jedno, jestli si povídáte s patnácti, nebo s pěti. Pokud se cítíte dobře, pokud máte kolem sebe příjemné, komunikativní lidi… potěcha oka i těla je nablízku.

Hlavní aktérkou denního i večerního dění byla jednoznačně Noorn. Když v pátek dorazila s ohromnou papírovou krabicí, většina z nás si myslela, že nás čeká ukázka nové praktiky či pomůcky. Praktika ale nová nebyla. Vždyť cukr a bič pochází už z dob starověkého Říma! A co bylo cukrem? 🙂 Čokoduo, šlehačka, mixované jahody, piškot, limetky, polevy… Představte si ty nejlehčí, nejsladší a nejbáječnější dorty z vaší cukrárny…

Jenže nám víkend ani tak neosladily ty báječné zákusky. Sladila Noorn sama. Věnovali se jí za to dva subíci a má maličkost ochotně asistovala. Povídalo se venku při sklence vína, akčnilo se od masáží až po spank… A ve stejném duchu vlastně v sobotu.

Víte, já se na Tvrzních srazech vždy snažím něco naučit, podívat se, povídat si, rozšířit si obzory. A tentokrát jsem zase jednou s tichou úctou sledovala, jak úžasná může být akce dvou lidí, pokud jde o lidi rozumné a zároveň kreativní.

Měla jsem možnost sledovat, jak dominantní osoba pomalými a rozhodnými pohyby odměřuje konopné lano. Úsměv, který nebyl výhružkou, ale slibem. Sledovala jsem, jak podpatky zvoní o podlahu, když se krok za krokem blížila k subíkovi přivázanému u kříže. Dotyčný netušil, co se děje. Byl zády do místnosti. Neviděl, mohl jen cítit.

Dotek lana, které se mu obtáčí kolem hrudníku, teplo těla, které se k němu ze zadu přivinulo, druhou otočku hrubého materiálu. Tlak… Štíhlé ženské tělo se pomalu zaklánělo a zvyšovalo tlak na hrudník uvázanému. Polodlouhé blond vlasy se zavlnily v prostoru, podpatky opustily chladnou podlahu.

Plný závěs ale vládkyni pletených bičů nestačil. Vytvořila jednoduchou houpačku (pravda, její příprava byla trochu likvidační pro další vybavení mučírny…). Každé zhoupnutí pak bylo krušnou chvílí pro submisiva. Pokaždé dotyčná protnula vzduch podpatkem kozaček a kopla do boku nebo zad.

Ani hrátky s folií a voskem neprobíhaly standardně. Chuť obou zúčastněných dodávala celé situaci něco specifického. Energii, chcete-li. Sílu, kterou bylo cítit.

I já si sraz užila tak trochu jinak. Po delší době jsem neměla na srazu nikoho blízkého. Nebylo koho provokovat, nebylo ke komu vzhlížet. Možná proto jsem nadšeně pomáhala v roli malé kontesky. S chutí jsem nechávala dopadnout pletenou kočku na zadek svázaného subíka. Sledovala, jak se kůže napíná, jak dotyčný reaguje na rány a bolest.

Navíc jsem měla možnost si opět ověřit, jak různorodé může „mučení“ být. Že i během přátelského a milého rozhovoru mohu sledovat reakce na ostré kolečko, nebo na prostý dotek ruky na zádech. Na škrábnutí a pohlazení.

Milým zpestřením pro mě bylo, že se na Tvrzi vyskytuje pingpongový stůl. Neposlucha, Nykali a Vládce.bolesti nám ostatním smrtelníkům předvedli, jak se to hraje. Hrálo se mezi jednotlivci i na čtyřhry. Kahofer a jeho subí drtili soupeře skoro stejně jako Pepe, ať už hrál s kýmkoliv a všichni, nejen ti, kteří hru ovládali plně, se dobře bavili. Ostatně – nemusíte zrovna hrát. Stačí mít moc rozhodčího, pravomoc přidělovat trestné bodíky smazatelné pouze bičem. 🙂

Ale abych nějak shrnula své nadšené blábolení… Sraz byl pro mě hodně o footfetish praktikách, tramplingu, báječných lidech a výborném jídle. Sladké pokušení, grilované maso, vysoké podpatky a vzdušný tramping… Vše v hávu nových vnitřních pocitů a v duchu sebepoznání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *