Menu

Cesta z pekla

1. 1. 2009 - Nezařazené

Pokud jste čekali na titulní stránce fotografii stavu PO, pak vás zklamu. Je až na konci textu a uděláte mi velkou radost, když budete číst a vychutnávat si mé vyprávění včetně toho, že stejně jako já, nebudete až do poslední chvíle vědět, zda to stálo za to.

Má nervozita se od rána stupňovala. Postupně jsem komunikovala hned s několika přáteli a snažila se nemyslet na to, co mě čeká. Nebo naopak myslet a povídat si o tom? Kdo ví. Každopádně jsem ráda a děkuji vám všem, kteří jste na mě nezapomněli a ozvali jste se.

Celý ten den měl v podstatě jen jednu chybku. Přítel, který se mnou měl jít jako má psychická podpora do HELLu se ne a ne vyhrabat z postele. A když ještě ve dvě, ve tři, a ve čtyři odpoledne nevyjížděl, pochopila jsem, že nebudu mít čas si sednout, užít si to. Vztekala jsem se, a v duchu i nahlas jsem ho se smíchem proklínala, protože mi to o hodně stížil. Přála jsem si být s ním, vzít ho za ruku a vědět, že nejsem sama. Tolik jsem ho potřebovala.

Naštěstí mě nadávat slyšeli spolubydlící z vedlejšího pokoje a tak se pořád někdo pohyboval kolem, stále jsem mohla prskat a smát se. Číst, ten den už snad po šesté, stránky HELLu nemělo význam, a tak jsem se vysprchovala, vybrala hezké oblečení a prádlo, namalovala se a prostě čekala.

Nakonec jsme se sešli na Holešovicích. Čekal na mě s výrazem zvláštního očekávání, ale s každým okamžikem, kdy sledoval, jak jsem nervózní, se víc a víc usmíval. Pochopila jsem, jak moc se na to on sám těší. Pevně mě celou cestu svíral za ruku, až jsem nabyla dojmu, že se bojí, že se snad otočím a uteču.

Jenže proč bych utíkala? Tolik jsem se těšila a s ním po boku jsem se přece neměla čeho bát. Ačkoliv se neustále snažil ve mně podpořit obavy a očekávání, působil na mě jako balzám. Aniž bych musela říci jediné slovo, vždy byl nablízku, aby mě pohladil, když jsem zatvářila zkroušeně nebo jsem v duchu zapochybovala.

Přímo před studiem jsme si ještě zakouřili a prakticky ruku v ruce jsme pak vkročili do „bran pekelných“. Fousage nás odkázal, kam máme jít, Míla nás přijal trochu ve spěchu, protože jsme přišli dřív a ti po nás ještě dřív a tak to chvíli působilo trochu chaoticky… Já ale byla vlastně ráda, že jsme ještě měli čas. Přeci jen jsem se uklidnila. Nocni.mura sice měl tendence do mě rýpat v duchu „Tak co bude další?“, ale já věděla, že tohle je první a poslední piercing, který si nechám dělat a tak jsem se nenechala vyvést z míry. Teď už ne.

„Tak jdeme na to?“ usmál se Míla.

Pomalu jsem vlezla do polouzavřeného prostoru, a tak nějak na půli cesty si uvědomila, že bez mého doprovodu jsem totálně ztracená. „Může jít přítel se mnou?“

„No jasně, pojď dál…“ Po výzvě ale následoval trošku moc dlouhý zkoumavý pohled. Ano, uznávám, že nick Tva.nocni.mura je výstižný, že přítel je prostě typ člověka, kterého si zapamatujete. Ale přeci jen, tentokrát jsem opravdu nečekala, že ho budou znát i tady. Omyl. Pánové se již setkali na jedné akci a evidentně si seděli.

„Tak abych se asi začala svlékat, co?“

„No to není nikdy na škodu!“ začal se Míla smát.

Takže jsem shodila tričko a podprsenku a začala se domlouvat, zda má vliv na píchnutí to, jaký šperk pak budu mít později, jakým průměrem jehly a tak podobně. Bylo velice příjemné, že vše na co jsem se ptala, nebo téměř vše, bylo zbytečné. Byla jsem skutečně v dobrých rukou. Navíc…

Tva.nocni.mura byl neuvěřitelnou oporou. Stála jsem polonahá v místnosti, nechala si označit budoucí vpichy, a u toho se zářivě usmívala, zatímco on stál za křeslem, mírně sevřené rty, abych nepoznala, že se usmívá stejně jako já, což mu udělalo krásné dolíčky ve tvářích, a sledoval mě. Oči mu zářily takovou spokojeností, až mě napadlo, že je na mě možná skoro hrdý.

„K dokonalosti chybí jen obojek a vodítko.“ Nadhodila jsem a podle souhlasného pokývání bylo jasné, že jsem se trefila.

Na sterilní látce na stolku vedle křesla se začaly objevovat nástroje. Piercer se připravoval a já se začala soustředit sama na sebe. Zapřela jsem se do křesla, mrkla nahoru na Nocni.muru, naposledy se usmála a pevně ho chytila za ruce. Bylo ale ještě brzo. A tak jsme s Nocni.murou strávili pár chvilek vzájemným rozmazlováním.

Ucítila jsem jak přesunul ruku k mému krku, pohladil mě po rameni a pak palcem hladil kůži od klíční kosti směrem k čelisti. Vnímala jsem známý tlak a trochu přerývaně se nadechla. „Nedělej…“ usmála jsem se a zaregistrovala přátelský úsměv piercera, který se na nás otočil a chvíli asi sledoval „něžnosti“, kterými se bavíme.

„Tak jdeme na to. Teď tě stisknu…“ klidným hlasem mi piercer vysvětloval, co se bude dít a co dělá. Ale přiznám se, že jsem ho moc nevnímala. Byla jsem tak vybičovaná adrenalinem, strachem, vzrušením… Stiskla jsem Nocni.muru ještě víc. Kleště, stisk, a bolest. Na to co už o tomto okamžiku někteří říkali, zanedbatelné.

„Teď to přijde…“ varoval piercer.

Ještě jsem vnímala chlad jehly, vpich, jako když vám odebírají krev – takový ten zásun, tlak jehly, však to znáte… A pak už jen bolest. Zalapala jsem po dechu a uvědomila si i okamžik, kdy jehla projela skrz. Výdech a trocha uvolnění. Cílila jsem vlastní reakci, to, jak se mi sevřel podbřišek, jak bolest pomalu ustupovala a stávala se pro mě velice příjemnou.  Tohle ale nemohlo být ono, říkala jsem si, vždyť to bylo srovnatelné se silnější ránou rákoskou, to přece… na další myšlenky nebyl čas.

„Teď už jen protažení…“ Opět jsem sevřela Nocni.muru a nadechla se. Ještě mi hlavou stihla projet myšlenka na to, že protahování šperku je údajně nejhorší a už bylo vlastně po všem. Bioplast projel bradavkou jako po másle. Byl konec. A já si uvědomila chvějící se rty a mírný úsměv, který jsem nasadila. „Tak tohle bylo doooost dobrý…“ zavrněla jsem spokojeně a trochu povolila stisk rukou.

Možná to zní šíleně, ale já v tu chvíli opravdu bolest vnímala jako nanejvýš příjemnou. Bylo to jako chystat se na silný úder obávaným bicím nástrojem. Dlouho se připravujete, pak přijde zvuk, a dopad už vnímáte v podstatě jako bolest. Šílenou bolest, která ale téměř současně s vaším nádechem a výkřikem už ustupuje a mění se v tu, která vám rozechvěje celé tělo a způsobí, že chcete další.

„Teď to už jen zkrátím a našroubuju kuličky, toho už si nemusíš všímat, to jsou jen takové vnější úpravy…“ ani nedořekl a já se napnula další vlnou bolesti. Tělo postupně začalo odbourávat adrenalin, já se uvolnila a stejně tak se vracela krev do místa, které bylo před tím pevně sevřené kleštěmi. S krutou pravidelností tepu krve mi bradavkou projížděla ostrá řezavá bolest. Tyhle chvíli považuji asi za nejhorší. Bolest byla zcela jiného typu a navíc přišla v okamžiku, kdy jsem ji nečekala.

Nocni.mura se ale zachoval báječně, jen co to bylo možné, objal mě a pohladil po vlasech. Cítila jsem se vyčerpaná. A asi to i bylo vidět, protože piercer se začal ptát, jak mi je. „To bude dobré, to rozdýchám…“ bránila jsem se přílišné péči, ale opravdu jsem se začala cítit trochu slabá v kolenou.

„Podívej…“ ozval se Nocni.mura a ukázal na mé ruce. Na vrchní části rukou jsem měla zřetelné otlaky od jeho prstů, jakoby vypálené do jinak bílé kůže.

„Na, tady ti dám lízátko…“ smál se Míla a já ráda přijala, zatímco jsem se obracela na Nocni.muru s jednoduchým rýpnutím: „Vidíš, dnes se o mě budeš muset starat, pečovat o mě a hýčkat mě…“ Smál se na mě a odpověděl něco, co pobavilo piercera. V důsledku toho jsem se mohla pomalu dát dohromady a pánové si při komunikaci vystačili. Vlastně – kdybych to shrnula, tak šlo o to, zda teď budu moci kouřit… Asi si domyslíte směr uvažování, když prozradím, že oba pánové mi vřele doporučovali kouřit hlavně po ránu.

Já ale opravdu nevnímala. Dokonce ani zopakování pokynů o péči o piercing jsem nevěnovala tolik pozornosti, kolik jsem měla. Nešlo to. Pomalu jsem přicházela k sobě, Míla mě uklidňoval, že není kam spěchat, ať v klidu sedím, Nocni.mura mě hladil a já musela vypadat jako takový ti prostoduší blázni, protože jsem tam seděla, s lízátkem v papulce a křenila jsem se na celý svět. Dokonce jsem si všimla, že i piercer má nadšený výraz a spokojeně se usmívá.

Nakonec z něj vylezlo, že odpolední „směny“ po práci moc rád nemá. „To je samej jazyk, jazyk, ucho, jazyk, ucho, ucho…“ a pak se usmál na mě „Takže jsem rád, když pak je něco zajímavějšího.“ A tak jsme ještě chvíli povídali, než jsem se cítila lépe. „Máte skvělá lízátka.“ Chtěla jsem zakončit. Ale místo toho jsem dostala ještě jedno na cestu a pochopila, že už bych se měla srovnat a odejít. Minimálně do čekárny.

„Kolik jsem dlužná?“ zeptala jsem se spíše ze zvyku. Protože jsem věděla, kolik budu platit.

„To je tvůj první piercing u nás, viď?“ reagoval Míla.

„No kdyby jen u vás. To je můj první vůbec.“ Smála jsem se.

„No a co bude jako další?“

Musela jsem se smát. To samé mi přece na začátku, ještě v čekárně řekl Nocni.mura. Takže jsem se na něj otočila a viděla, jak souhlasně kývá hlavou. A tak jsem se rozesmála a mrkla zpět na piercera.

Zaměřil se na mě zkoumavým pohledem a dodal: „A myslím, že už i tobě je jasné, že další bude…“

A měl pravdu. Už v tu chvíli mi vytanulo na mysl další místo. Každopádně, na to je ještě dost času. Teď si užívám svého nového piercingu. Užívala jsem si především první večer, kdy stačil sebemenší pohyb prsou – zhoupnutí v podprsence při rychlejším seběhnutí schodů, nebo tlak, když jsem se chtěla přitulit k Nocni.mure a neuvědomila si, že stojím po jeho levé ruce… Každý takový dotek vyvolal malé „Au“ u mě a krásný úsměv u Nocni.mury.

Byla jsem překvapená, jak moc jsme si to oba užívali. Jak nás to spojilo a jak výjimečná jsem se v tu chvíli cítila. Šťastná, spokojená, příjemně vyčerpaná. Nedá se to dost dobře popsat. Každopádně, pořád ještě jsem si jakoby nebyla jistá. Nebudete tomu totiž věřit, ale já se vůbec nepodívala na výsledek.

Až pozdě v noci, když jsme šli spát, jsem odtrhla lepící čtvereček s gázou a podívala se. Bylo to ošklivé. Na gáze byla zaschlá směs krve a tkáňového moku, která vytvářela ošklivou mapu a slepila i piercing s okolní kůží. Povzdechla jsem si, vyndala vatové tyčky a šla vše omýt a vyčistit solným roztokem. Najednou se objevila zčervenalá kůže, temně růžová bradavka, stříbrné kuličky piercingu… Navíc jemné doteky a bolest mě vzrušily natolik, že se bradavka ukázala ve své plné kráse. Radostí jsem vběhla zpět do pokoje a se vším se pochlubila Nocni.mure.

Vpich je přesně tam, kde jsem ho chtěla mít, působí to… Já nevím, jak to popsat. Jsem nadšená, spokojená, natěšená na dobu, kdy si budu moci vyměnit šperk… Jsem vděčná profesionalitě v HELLu, za Mílův přístup. Jsem šťastná, že jsem něco tak výjimečného prožila s někým, kdo pro mě tolik znamená.

A výsledek…?

 

 

 

Poznámka autora: Původní fotku sice mám, ale zmoudřela jsem a rozhodla se ji nevystavovat veřejně. Text ponechávám v původním znění a vy si prostě domyslete krásu, kterou jsem vám popsala. Také bych ráda řekla, že od Míly mám v tuto chvíli už 3 piercingy a uvažuji o dalším.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *