Menu

300+1 pohlazení

1. 1. 2009 - Úchylačení

Mám ráda své přátele. A obzvláště ráda mám ty, kteří jsou schopni mě nějakým způsobem stimulovat. Obklopuji se lidmi, kteří mi mohou něco nabídnout. Emoce, pocity, zážitky. Negativní, pozitivní, příjemné, lechtivé či erotické. Mám kolem sebe ráda ty, kteří mě podporují při překonávání sebe sama.

Snadno se tak stalo, že jsem po pár provokačních upozorněních na své hrubky, přistoupila na jejich počítání a jakési jejich ohodnocení. Každá hrubá chyba, kterou si neopravím dříve, než na ni někdo přijde, je rovna 25. A tak se mi perličky typu „vydím“ nebo „vybrující“, pomalu sčítaly a narůstaly v jediné magické číslo.

Víš, já nejsem obvykle negramotně se projevující prase. Ale přeci jen, znáš to. Občas se zadaří. Člověk ustřelí, nebo prostě myslí na něco jiného, pak slovo přepíše a nechá chybu ve shodě… A dobrá – bez výmluv, občas prostě netuším, proč se co nějak píše. A vzhledem k tomu, že jsem našla „partnera“, kterého baví to počítat. Nebo spíš bavilo. Tiše doufám, že tento záměr do budoucna nebude dále praktikovat.

Rozhodně se ale stalo, že jsem za určité sledované období, pro představu asi 6 týdnů… Udělala 14 chyb. Počítáno mi bylo 12. A to zejména proto, že se všichni zúčastnění shodli, že i tak to zřejmě nezvládnu. Ale moment… Ty ještě nevíš, čemu čísla odpovídají, že? Dobrá tedy. Za každou jednu chybu mi kamarád slíbil 25 láskyplných pohlazení tím nejkrásnějším a zároveň nejbrutálnějším nástrojem, který jsem zatím poznala. 25 ran rákoskou.

O trestu vědělo více lidí. A já dlouho přemýšlela o tom, jestli chci či nechci, aby se zapojil někdo další. Zda by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo držel. Kdybych mohla předstírat, že se bráním. Že se toužím osvobodit. Zda by nebylo lepší, kdyby byl čas na pohlazení, na starání se…

Ale nakonec převládla nedůvěra. Ne v ostatní. Ale v sebe sama. Nevěřila jsem, že bych mohla zvládnout 300 ran. Přemýšlela jsem, jak to ukončit. Rozvažovala jsem kdy použít slůvko poslední záchrany. Dávala jsem sama sobě limity a hranice. A přes to všechno. Navzdory přípravě, kterou jsem tomu věnovala, jsem byla tolik nervózní. Bylo mi špatně od žaludku, třela jsem si ruce, byla sem nesvá a nejistá. „Jen ty a Ona. Nikdo jiný.“

Rozhodla jsem se pro polohu vleže. Uklidila jsem z povlaku všechny hračky, které tam doteď ležely. Společnými silami jsme udělali místo kolem postele. Položila jsem se, nechala si svázat nohy u kotníků a ruce složila před sebe. Pevně jsem se držela a otáčela se za hlasem lidí kolem.

Neumíš si představit, jak jsem se cítila, když jsem tam jen tak ležela a čekala. Mé sny se mi plnily a já najednou nevěděla, jak se s nimi poprat. Výprask odstartovala Ona. Jemné zahřívání, prudká ale ne příliš silná rána. První bolest dokonale smazala všechny ostatní pocity. Cítila jsem, jak se mi tělo napíná ve snaze odporovat, zatímco mysl se vyčistila.

Cítila jsem každou ránu, tváří se dotýkala Jeho ruky, lehce položené na mém rameni tak, aby mohla pohladit nebo stisknout, podle mých reakcí. Toužila jsem tu ruku líbat, stejně tak, jako jsem toužila přestat vnímat okolí. Musela jsem se smát, když se mí přátelé hašteřili o číslo další rány. Počítání bylo hrou určenou pro publikum. Oni se bavili, já trpěla. A mě blesklo hlavou, že se baví tím, co já prožívám, baví se každým mým výkřikem a nepřála jsem si nic víc, než se stát neviditelnou. Na chvíli se ztratit a necítit hořké slzy ponížení.

Nevím, jestli On to věděl. Nevím, jestli si všiml okamžiku, kdy jsem se otočila k místnosti zátylkem a plakala. Stejně jako netuším, kdy nastala změna v mém vnímání. Okolí se začalo ztrácet. Občas jsem procitla, abych požádala o papírové ubrousky na otření obličeje. Vnímala jsem starostlivý dotaz Paní. Chvílemi jsem dokonce zachytila pohled některého z přihlížejících.

Stále zřetelněji jsem si ale také uvědomovala vlastní vzrušení. Uvědomovala jsem si, že už nepočítám rány se strachem, že přijdou další, ale s potěšením z vědomí, že ještě přijdou další. Bolest, slzy, dotek na rameni. Opatrný úsměv Paní, když mi pokládala do vlasů věneček. Už jsem neslyšela, nepřemýšlela. Jen cítila. Tlustá rákoska, tenká, tenká, tlustá… Silnější rána, pak další a pár slabších. Nevím. Těžko se o tom píše.

Chtěla jsem, aby to trvalo věky. A přitom jsem po každém těžkém dopadu měla na jazyku prosbu. Kéž by to už skončilo. Počítalo se dál. 31, 30, 29… „A sakra…“ pomyslela jsem si. 28. Silná. Nadzvedla jsem pánev, stiskla stehna k sobě. 27. Výkřik. 26. Úsměv, sten. Ne výkřik. Ale slastně protažený zvuk. 25. Pauza, chvění. Někdo mluvil, na rameni na chvíli zesílil tlak. „Do háje…“ pohybovaly se rty. Beze zvuku? Nevím.

Posledních 25 ran bylo krutých. Sice tenkou rákoskou, kterou mám ráda, ale na rozbolavělou kůži to bylo moc. Myslela jsem si, že už nebudu plakat. Že nejsou další slzy. A přesto byly. Dostala jsem stoprvní pohlazení a slzy se mi po tváři kutáleny úplně stejně. Horké, šťastné.

A On už přece dávno ví, že potřebuju obejmout a pohladit. Mohla jsem se na chvíli stulit do Jeho náručí. Na malou chvíli zapomenout na to, jak to bolí. Mohla jsem vnímat, že mu ruce voní od kouře a dřeva, jak před tím griloval maso. Cítila jsem se v bezpečí, cítila jsem, že o mě někdo pečuje, že nejen bere, ale také dává. Necítila jsem vděk ale souhru. Klid. Rovnováhu.

Zní to jako sen? Ne. Opravdu jsem si zasloužila Jejich pozornost. Nebo spíše vysloužila. Opravdu teď sedím na měkounkém gauči, a co chvíli se vrtím, protože velké podlitiny se ozývají při každé možné příležitosti. A já jsem vlastně strašlivě pyšná, že jsem díky svým přátelům dokázala překonat zdánlivě nerealizovatelné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *